OSD - 2. a 3. díl

4. ledna 2014 v 15:25 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Kapitola 2
Theofano by byla vysoké postavy, kdyby se jako malá nepřipletla hodně blízko ohni z Hořících plání. Ten se do jejich domu dostal portálem. Takové portály se náhodně otevíraly po celém souostroví. Theo zůstala uvězněná v domě pod spadlým trámem. Kdyby ji Zero nezachránil včas, zemřela by už ve svých dvou letech. Ale i tak přišla o obě nohy, trup měla v krunýři z měkkého, ale nehořlavého materiálu. Byla přidělaná ve stroji, který vypadal spíše jako malý tank. Stroj měl dva pásy a několik pák na ovládání pohybu. Za těch deset let se Theofano naučila mistrně ovládat své "nohy", každý večer doplňovala benzin.
Její krátké černé vlasy, ostříhané na mikádo, kontrastovaly s nepřirozeně tyrkysovýma očima. Jakoby už tak nevypadala dost podivně. Nové děti se na její barvu očí často zvědavě dívaly. Těm starším to bylo jedno. Theo měla dokonce podezření, že jí Zero upravil barvu duhovek při operaci. Nikdy neměla příležitost se ho na to zeptat. Vlastně ji to ani moc moc nezajímalo, byla taková, jaká byla. Tak co řešit? říkala si.
"Hej, Theo, čekej na mě!" Podmořskými chodbami běžel asi desetiletý chlapec. Marně se pokoušel dohonit svoji kamarádku Theofano. Ta na svých pásech ujížděla skalním tunelem k výdejně jídla. Do jídelny se vešla asi stovka dětí. Výběr nebyl velký. Vařilo se hlavně z toho, co se dalo získat z okolního moře. Ryby a řasy byly každý den.
"Theo, tak zastav, přece!" křičel kluk. Dívka se ohlédla, ušklíbla se a jedním trhnutím páky zařadila větší rychlost. Ještě ho trošku proženu! pomyslila si.
"Tak běž, Wansi, přidej!" popichovala ho. Nakonec zpomalila a počkala, až ji chlapec dohoní. Bylo to částečně tím, že už nechtěla Wanse dál trápit, částečně tím, že už se blížili k jídelně.
Wansovi bylo okolo deseti let, ani on sám neznal svůj věk. Vypadal mnohem kovověji a možná i strašidelněji, než ostatní děti. Při jedné ošklivé nehodě přišel o část obličeje, pravou ruku a o nohy. Místo ruky měl plnohodnotnou náhradu z nerezavějícího kovu, nohy se mu pod koleny zužovaly v pružině. I on uměl běhat nadprůměrnou rychlostí, ale na Theofano nestačil. Také neměl pravé oko, zatímco levé si za ty roky zvyklo na mechanické víčko. Dolní čelist mu Zero vyrobil z pevného dřeva, do kterého vsadil ostré ocelové zuby, zřejmě inspirované chrupem žraloka. Wans byl v podzemních jeskyních už asi pět let.
Konečně dívku doběhl. Kráčel a jela bok po boku. V jídelně si došli pro snídani - chléb, koupený asi ve vesnici Madera, k tomu kousek hrowera. Hrower byla velká ryba, která žila výlučně v Horkém moři, kousek od Hořících plání. V teplé vodě dorůstala ohromných rozměrů. Právě těmito rybami byly celé ostrovy proslavené. Wans posadil na kraj lavice, Theofano zaparkovala vedle něj. Přes nohu mu s tichým cvakáním přeběhla ještěrka a utekla do rozvětveného systému chodeb. Ťap, ťap, ťap, cink. Ťap, ťap, ťap, cink. Mlčky jedli.
Snad jediný problém Theofaniných pásů byla velká spotřeba benzinu. Vždycky po snídani nádrž doplňovala. Proto hned po snídani zamířila do strojovny. Už tam postávalo několik chlapců a dívek, buď doplňujících palivo, nebo promazávajících své strojové části těla. Uprostřed místnosti stál velký stůl. Na něm Zero prováděl "zmechanizování" dětí, které by jinak nebyly schopny normálního pohybu.
Zero byl první obyvatel podmořských chodeb. On jeskynní systém pojmenoval Jeskyně znovuzrození. Mohutný kyklop, čaroděj, který zachraňoval polomrtvé děti, které by jinak nepřežily, nalezl vchod do tunelů vlastně náhodou. Žádnému člověku se nechtělo prozkoumávat dva ostrovy, Malý a Velký dráp, což byl jediný signál, že se pod vodou cosi skrývá. Ve větším z ostrůvků se nacházel vchod, který zdálky vypadal jako pevná skála. Dostávat se do jeskynního systému běžnou cestou by bylo moc zdlouhavé. Proto Zero vždy, když nesl nové dítě, vytvořil portál. Tím se dostal přímo do své laboratoře. Kromě toho se mu podařilo vytvořit ochranné pole okolo obou ostrůvků, takže se tam nemohly otevírat náhodné dimenzní portály.
Kyklop byl vysoký okolo dvou metrů. Jeho neoblíbenější částí těla byly oči. Možná proto, že sám měl jenom jedno. Dokázal stvořit prakticky jakoukoli mechanickou hračku nebo umělou končetinu, propojenou s lidským mozkem. A nejenom s lidským. V tunelech občas pobíhala podivná zvířátka. Zerův nejoblíbenější tvor byla malá zelená ještěrka. Uměla se hbitě pohybovat i s kovovou nožkou. Legračně znělo, když hbitě pobíhala po skále. Ťap, ťap, ťap, cink. Ťap, ťap, ťap, cink.
Rozezněla se siréna.

Kapitola 3
Dny mu připadaly nesnesitelně dlouhé. Kirrovi začínala skála lézt na nervy, pobýval na ní už šestý den. Každé ráno našel novou vodu a misku jídla, které ho ovšem nemohlo nasytit. Na přežití ta trocha stačila. Dávno už zanechal pokusů rozbít řetěz nebo vytrhnout ho ze zdi. Stále držel pevně, jakoby tam byl odjakživa.
Jednu noc nemohl usnout. Ležel na skále a přemýšlel o možnostech úniku. Někdy okolo jedné hodiny ranní začala stěna lehce žhnout. Objevil se ohnivý kruh, který měl asi dva metry. Z něj vystoupily dvě mužské postavy, byli to Erin a Tornade. Stejně jako před týdnem se chovali obezřetně. Kirr přemýšlel, jestli portál rozlomí kouzlo řetězu, když kruhem proskočí. Pořád se tvářil, jakože tvrdě spí.
Tornade, který nesl jídlo a pití, ho opatrně překročil. Rozhodně nestál o to, aby hocha vzbudil. Položil džbán i misku na zem. Právě když se chystal překročit Kirra podruhé, chlapec vyskočil a podrazil mu nohy.
"Erine, pomoc!" volal Tornade, když se sbíral ze země.
Erin, postávající u jiskřícího portálu, vyrazil kamarádovi na pomoc. Na to Kirr čekal. Neskutečnou rychlostí proběhnul plamenným kruhem a přistál na koberci. Řetěz skutečně prasknul, takže mu na noze zůstal asi tucet článků. Povedlo se to. Byl volný!
Z druhé strany se ozval křik. "Honem, běž, ten kluk nesmí utéct!" řval Erin. Kirr se rozběhl chodbou. Nevěděl, kam utíká, hlavně pryč od těch dvou. Za sebou slyšel dusání dvou párů nohou. Před sebou viděl dvě chodby. Bez rozmýšlení zabočil doleva. Po dalším ohybu chodby zjistil, že je ve slepé uličce. Rozhlížel se, jestli neuvidí třeba židli, kterou by mohl použít jako zbraň. Obrátil se zády ke zdi a čekal na své pronásledovatele. Zpátky na skálu ho jen tak snadno nedostanou.
Dvojí kroky mezitím zpomalily. Jeden z mužů, Erin, opatrně vykoukl zpoza rohu.
"Je tam, hezky si naběhl do pasti! Běž pro pomoc, já se ho pokusím zadržet co nejdéle." prohlásil Erin.
Tornade nemeškal a odsprintoval pryč. Kirr nechápal, proč se ho oba tak bojí. Bohužel si nepamatoval nic ze své minulosti, natož, že by si znepřátelil mága. Ale podle všeho byl, alespoň pro někoho, hodně důležitý.
Erin k němu váhavě popošel o několik kroků, ve tváři vepsaný bojácný výraz. Mezi prsty se mu objevila malá plamenná koule, která se neustále zvětšovala. Čaroděj ji holýma rukama tvaroval. Nakonec ji vrhnul po chlapci. Kirr nevěřícně sledoval, jak se na něj řítí ohnivá střela. Stál jako sloup. Neuhnul ani o kousek a připravoval se na bolest. Ta nepřišla. Koule se několik palců před jeho hrudí zastavila o neviditelnou překážku, vzápětí se odrazila zpátky k mágovi. Síla ho odmrštila na protější stěnu. Na Erinově hrudi se objevil hořící květ a začal se šířit po celém těle. Kirr nevěřícně koukal na čarodějovo tělo. On, obyčejný kluk, nepřímo zabil kouzelníka! Nedokázal si představit, co by oheň udělal s ním. Když se vzpamatoval, přiskočil k Erinovi, vzal mu krátký mečík a vydal se pryč.
Podařilo se mu vylézt jedním z přízemních oken a běžel do blízkého lesa, jakoby cestu znal nazpaměť. Uvědomil si, že teď ho budou stíhat za zabití mága. Nevěděl, kam se vydá dál nebo co bude dělat. Pokládal za hlavní, že je živý a na svobodě.

Doufám, že se vámdalší dvě kapitolky líbily. Už jich mám napsáno asi 10. N.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama