OSD - 4. a 5. díl

5. ledna 2014 v 19:20 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Kapitola 4
Když zazněla siréna, nenastal moc velký zmatek. Poprvé se rozezněla před několika lety, když se jedna loď odvážila moc blízko k hornímu ostrůvku. Od té doby už nikdy. Všichni věděli, co mají dělat. Zero otevře portál do lesíka u Paláce dobra, děti v lese počkají do té doby, než se všechno uklidní. Stejně jako tenkrát čekali. Kyklop z opatrnosti kruh zase uzavřel, aby jím někdo nepovolaný neprošel přímo do Jeskyně znovuzrození.
Theofano se oddělila od ostatních a vydala prozkoumat okolí. Větvičky jí odletovaly od pásů s tichým křupáním. Terén se postupně zvedal do mírného kopce. Po asi půl kilometru zastavila. Počkala, až lehký vítr rozfouká zplodiny jejího motoru a zhluboka se nadechla. Lesní vzduch voněl po borovicové pryskyřici a tlejícím listí. Ze všech stran se ozývali pěvci. K ostatním ptákům se přidala i modruška se svým tít-tít-tít. Jakoby tady vládl věčný klid a mír, který nic nemohlo narušit.
Z křoví se ozvalo zaječení.
"Ááá! Pomóc, zrůda!"
Zdrojem hluku byl asi patnáctiletý chlapec, který na Theofano třeštil své hnědozelené oči. Asi se ještě nikdy nesetkal s mechanickým dítětem. Pomalu couval, po několika metrech se otočil a začal utíkat opačným směrem, než stála dívka. Theo se ušklíbla, prudce trhla pákou a vyrazila za ním. Opravdu nepotřebovala, aby někoho přivolal a tím všechny prozradil. Manévrovala mezi stromy a každou vteřinou chlapce doháněla. Ten sotva popadal dech, ale strach mu dodával sílu.
Spadl na zem, hlavou se praštil o kámen a tento týden už podruhé upadl do milosrdného bezvědomí. Dívka po něm natáhla ruku, přitáhla tělo blíže a podrobněji si chlapce prohlédla. Vypadal docela pěkně. Ne, pozoruhodně pěkně. Pádem si roztrhnul kus kůže na čele, z rány pomalu vytékala krev a barvila okolní zem rudě. Měl o trochu kratší vlasy než ona, na sobě otrhané oblečení, které lehce páchlo mořem. Okolo jedné nohy měl krátký, pozoruhodně lehký řetěz. Za páskem byl zastrčený krátký mečík. Chlapec vypadal hodně pohuble, jako by několik dní pořádně nejedl. Theofano přemýšlela, co s tím klukem dál dělat, jak se o něj postarat. Nakonec ho opatrně naložila na svojí dolní část těla, jednou rukou řídila, druhou ho přidržovala, aby nespadl. Pomalu se rozjela zpátky k ostatním.
Když dojela přesně na výchozí místo, s úlekem zjistila, že jsou všichni pryč. Třeba si všimnou, že chybím, a vydají se mě hledat! pomyslela si. Když se do večera nikdo neobjevil, uvědomila si hroznou skutečnost.
Je bez jídla a pití, na neznámém místě a k tomu má na krku kluka, který je možná v kómatu. Opravdu skvělé vyhlídky.
O něco dále se ponuře zasmála zahalená žena.
Všechno mi vychází tak, jek má. Bude to trvat asi měsíc, ale čekání se vyplatí. Nic pak nebude stát v cestě Velké obnově světa! A já budu ta, která všechno začne, která rozpoutá peklo!
Teď mám Theofano přesně tam, kde jsem chtěla. Ostatní si na ni nikdy nevzpomenou a zůstane sama. Až dovrší třinácti let, použiju její krev na Rituál brány - draci proniknou do našeho světa a nastane nepředstavitelný chaos. Není mi jí líto, je to jen malá loutka ve velké hře. Kosmický řád se zhroutí a opět vstane, jako fénix z popela, tak věčný a přitom křehký. Vzplane ohromné světlo a vesmír vybouchne. Poté se všechno zase uspořádá, ale jinak, v novou zemi. Tu si podmaním!

Kapitola 5
Kirr se krčil v křoví a modlil se, aby se nevydali ho hledat zrovna sem. Poslední co potřeboval, byla armáda mágů, žíznících po pomstě. Toho muže, Erina, vlastně ani nezabil, jenom se od něj zázrakem odrazila čarodějova vlastní zbraň. Sotva mu to budou věřit. Podle toho, co slyšel, měl být hodně nebezpečný.
Z přemýšlení ho vytrhlo supění motoru a slabé praskání jehličí na lesní půdě. Ještě více se schoulil za keř. Když se odvážil vykouknout, nedokázal potlačit výkřik. Několik kroků od něj stála podivná kreatura, horní část byla jako malá dívka, dolní se skládala ze dvou pásů a podivné nízké bedny, ze které se ozývalo pravidelné tepání. To ale nebylo na holce to nejdivnější. Opravdu strašidelné byly její tyrkysové oči.
"Ááá! Pomóc, zrůda!" vyjekl. Dívka otočila hlavu jeho směrem. Kirr udělal pár kroků dozadu, pak se otočil a vyběhl opačným směrem. Za sebou slyšel hlasité dunění, hluk stále zesiloval. Doháněla ho. Nemyslel na to, že se musí schovávat.
"Nesmí mě dohonit, nesmí mě dohonit." opakoval si pořád dokola. Najednou zakopl o kořen a padal. Kirr narazil hlavou o kámen a odebral se do říše snů.
Vidím tunel. Světlo na konci tunelu. Něco mě ale táhne druhým směrem, ke tmě. Mlha, mlha je všude okolo. Občas cítím pach krve. Trvá hrozně dlouho, než se mlžný opar začne trhat. Koukám se na celé souostroví z ptačí perspektivy. Snáším se níž a níž, až k Ocasu škorpiona. Na skále sedí malá postavička s okovy kolem nohy. Vylekám se. Poznávám sám sebe, jak jsem uvězněný na ostrůvku. Skrze stěnu vcházejí dvě postavy. Přichází den. Přichází noc. Den. Noc. Den. Noc. Takhle to chvíli pokračuje. Pokouším se zavřít oči, abych další vzpomínky neviděl, ale nemůžu, nejde to. Postavička proskakuje jiskřivým kruhem, rázem se ocitá v Paláci dobra. Souboj. Erinova smrt. Vyskakuje oknem a utíká. Pryč, hlavně pryč od toho zla! Krčí se v křoví. Vidí zrůdu, ječí, zdrhá pryč. Padá na kámen. Cítím, že jsem se vrátil na stejné místo, kde jsem se objevil prve. Teď zamířím ke světlu. Tady je mlhy podstatně méně. Nesouvislé obrazy se střídají. Já, jak bojuji s několika mágy. Plavu pod vodou, dochází mi vzduch, skoro se topím. Obrovský hrower mě zvedá nad hladinu. Další obraz. Držím v ruce malou flétnu, chystám se na ni hrát. Skála se drolí, drobné kamínky mi padají na hlavu. Záblesk. Theofano. Najednou vím, že dívka se jmenuje Theofano, i když ji prakticky neznám. Několik nesouvislých vizí. Skok do kráteru. Rakev, uhlově černá rakev. Tma, světlo. Světlo?
Kirr se s trhnutím probudil. Věděl, že se mu zjevilo něco moc důležitého, ale zapomněl to. Něco o vodě, ve snu byla i The-… Ta obluda, ta dívka měla nějaké jméno, které dříve věděl. Jakoby mu něco vygumovalo část mozku. Otupěle se rozhlédl. Ležel na mechu, okolo hlavy omotaný kus látky, kterým prosakovala krev. Široko daleko neviděl jediného člověka. V dálce, za stromy, se třepetal prapor Paláce dobra. Otřásl se. Tam se vrátit nechtěl. Vlastně ani nevěděl, kolik dní uplynulo od jeho útěku, třeba byl mimo několik dní.
Ani moc dlouho nepřemýšlel, kdo ho ošetřil a dal mu obvaz na ránu. Ona. Ani jí nepoděkoval, dokonce před ní ve strachu utíkal. Neměl z toho dobrý pocit. Pokusil se zvednout ze země. Opatrně vstal a vydal se dívku hledat.

Poznámka: Kurzívou jsou psané myšlenky hrdinů nebo poznámky (pouze tyto poznámky na konci článku). Pomalu vyťukávám 12. kapitolu. :) N.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Přežijete bez dalšího dílu?

Ne, nepřežiji. 100% (5)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama