OSD - Prolog, 1. díl

3. ledna 2014 v 19:00 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Prolog
Celý dům hořel jasným plamenem. Okolo pobíhali lidé a pokoušeli se požár uhasit. Obyčejná voda ale moc nesvedla. Naopak, plameny se rozhořely ještě víc. To znamenalo jediné - šílený oheň z Hořících plání. Oheň, který prošel dimenzním portálem odtamtud, mohlo zhasit pouze kouzlo nějakého mocného mága. A těch bylo v téhle vesnici zoufale málo.
Uprostřed jedné místnosti v plápolající chalupě se zablesklo. Objevil se portál, kterým prošla hřmotná postava. Její oko bloudilo po místnosti, až našlo ležící holčičku v rohu místnosti. Vypadala asi na dva roky. Byla v bezvědomí. Ležela v kaluži krve, přiskřípnutá pod zlomeným střešním trámem, nohy měla rozdrcené.
Obr dívenku opatrně zvedl, aby jí nezpůsobil žádná větší poranění. Opět vstoupil do blýskavého kruhu, který se za ním hned uzavřel. Přistál ve tmě. Na nic nečekal, rozběhl se chodbou ke světlu. Poté, co dítě položil na operační stůl, vyndal ze skříňky několik nebezpečně vyhlížejících, blýskavých nástrojů. Doufal, že holčičku zachrání, i když už mohlo být pozdě. Sotva dýchala. Byly věci, které nemohla napravit ani sebesilnější magie.

Kapitola 1
O deset let později.
Asi o kilometr jižněji v rozbouřeném moři, vlny narážejí do malého ostrůvku. Je to jenom malý výběžek Ocasu škorpiona, skrytý v mlze. Několik stop nad mořskou hladinou se nachází trhlina ve skále, vstup do několika jeskyní. Ocasu se také někdy přezdívá Ostrov na konci světa. Snad desítky let tam nevstoupila lidská noha, i zvířata se tomu místu vyhýbají. Možná jen několik kormoránů občas usedne na nehostinnou dutou skálu. Nikdo by tady nechtěl žít. Na tomhle místě se Kirr probudil. V řetězech.
První důležitá věc byla, že si skoro nic nepamatoval. Jmenuje se Kirr a je mu patnáct. Bydlel v… kde vlastně žil? Nemohl jen tak spadnou z nebe, taky by ho zajímalo, jak se dostal do okovů a zrovna na tenhle ostrůvek. A ještě tady byly ty okovy, připoutané k pravé noze, které mu sice umožňovaly pohyb po celé skále, ale znemožňovaly útěk. Kirr by rád našel toho idiota, co ho spoutal. Řetěz byl dlouhý několik metrů, přestože vypadal hodně silný, vážil jenom zlomek toho, co normální železný. Po krátké obhlídce skaliska dospěl Kirr k závěru, že bez cizí pomoci se odtud nedostane. Také si dělal starosti s jídlem - i kdyby dokázal chytit nějakou rybu, neměl oheň. Kromě toho, všechna zvířata se tomu místu vyhýbala. Kirr shledal svou situaci naprosto beznadějnou.
Kvečeru se natáhnul na zem a trhlinou pozoroval hvězdy. Kirrovi připadalo, že se mu měsíc a hvězdy vysmívají.
Druhý den podnikl pokus o rozlomení řetězu. Našel oko, které vypadalo jako jedno z tenčích, položil ho na jedno místo na skále a začal bušit kamenem. Po několika minutách ho začala bolet ruka, přičemž železo, nebo co to bylo za kov, vypadalo pořád neporušeně. Na lesklém povrchu se nenalézala jediná rýha. Chlapec unaveně položil kámen. Měl hroznou žízeň. Na chvíli usnul, zmožený horkem a nedostatkem vody. Právě v tu chvíli se na stěně jeskyně objevil jiskřivý kruh, ze kterého vystoupili dva muži. Oba vypadali dost vystrašeně.
"Usnul. Necháme mu tady vodu a jídlo a zmizíme." prohlásil první.
"Nerad bych, aby utekl. Tenhle kluk je schopný všeho. Myslíš, že je ten kouzelný řetěz dost silný, Erine?" zeptal se druhý.
Erin položil džbán s vodou a misku s jídlem. Chvíli váhal s odpovědí. "Měl by být, radši už pojď, Tornade, kdyby se teď probudil, tak nás oba zničí, okovy neokovy!" Na tom se oba shodli. Portálem prošel první Tornade, Erin, který bránu otevřel, ji po sobě opět uzavřel. Ta zmizela v oblaku jisker. Jen co byli zase na hradě, oba si hlasitě oddechli. Ale tímhle to nekončilo. Službu u tohohle ďábelského chlapce měli zase za týden.

Pokud se vám to líbilo, počkejte si na další díly. Ale ani já nevím, jak se příběh bude dále vyvíjet. N.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama