Leden 2014

Staronový svět

13. ledna 2014 v 18:30 | Majdalf |  Povídky (M)
3.6.3001
Milý deníčku,
Včera jsem dostala úkol ze školy- paní učitelka nám posílá úkoly přes cheekbook- měli jsme si zjistit, jak vypadala Země před 1000 lety. Je to velice zajímavé! Tehdy nic nebylo černé, ale viděla jsem něco zeleného (na logipedii jsem zjistila, že se to jmenuje tráva) a krásné věci, co rostli na té trávě-ty se jmenují rostliny! A dělí se na květiny (ty se mi líbí nejvíc) a na stromy a keře. Některé kytky vypadaly opravdu krásně, třeba růže nebo pivoňka, ale některé se mi vůbec nelíbily, jako třeba kaktusy. Vlastně ani nevím, jestli je kaktus květina, ale to nevadí.
Tehdy taky měli krásu, které říkali příroda. V té bylo spoustu rostlin a rostla tam tráva a navíc tam byli i zvířata. Ty my máme taky, ale takováhle zvířata neznám. Slon. Co to je (nebo byl) slon? Když jsem si našla jeho obrázek, vyjekla jsem, jak byl krásný. Je mi líto, že tak krásná zvířata u nás nežijí a že už museli vyhynout. Lidé dřív měli zvířata i doma a těm říkali mazlíčci (divný název, já vím). My také chováme zvířata i doma, ale ty vypadají úplně jinak. Třeba oni měli psy, kočky a křečky. Psy a kočky trochu znám, (moje prapraprababička měla fotku, na které byla její prapraprababička a ta je s nimi vyfocená) ale o křečcích, jsem nikdy neslyšela. Já mám doma mojí xilamonii a ta mi stačí. Jmenuje se Xii a je moc krásná. Dostala jsem jí včera ke čtvrtinám.
Nevím, jak se lidé dříve obešli bez xilamonií. Jsou nejen krásné, ale i moc užitečné. Jsou veliké a umějí lítat, chodit po zemi a potápět se. Dopraví tě kamkoliv, třeba i na kraj světa (to se říkalo dřív, jsem z toho názvu úplně unešená).
Když srovnám tehdejší svět a ten náš, chce se mi brečet. Chtěla bych se vrátit a žít v tom krásném prostředí. Náš svět je opravdu ošklivý. Od té doby, co přiletěli mimoplanetníci, je tu všechno vzhůru nohama. Skoro pořád je tma, všude černo, prach a veliký smrad, jako když někdo pálí pneumatiky. Nelíbí se mi tu. Mým snem je vynaleznout stroj času a vrátit se do minulosti, prožít zbytek svého dlouhého života v té krásné přírodě u zvířat, ale musela by se tam vejít Xii…
4.6.3001
Milý deníčku,
Právě jsem zjistila, že na xilamonii se dá cestovat časem. To je úžasné! Takže dnes večer s Xii odlétávám a zkusím se vrátit do včerejška. Když to půjde, tak večer (včera) poletím do minulého tisíciletí. Moc se těším…
3.6.3001
O můj bože! Opravdu to funguje! Takže hurá do minulosti. Xii, vylétáme.
6.8.2001

Je to tu úžasné! Moc se mi tu líbí, ale všichni lidé na mě koukají, jako na blázna. Teda ne na mě, ale na Xii. A já se zase divím všem těm zvířatům. Takhle zblízka vypadají psi opravdu divně. Myslela jsem si, že jsou mnohem větší, jako Xii, ale jsou maličcí jako mikanie. A jsou velice zvláštní. Ale to ještě nemluvím o kočkách. Ty jsou nejdivnější zvířata, co jsem kdy viděla. Ale nenechám si jimi zkazit úžasné zážitky z nového-nebo vlastně starého- světa…

Malý virtuos

13. ledna 2014 v 17:17 | Majdalf |  Povídky (M)
Dneska se nás paní učitelka ve školce ptala, co chceme dělat, až vyrosteme. Já jsem se dlouho rozmýšlel. Nevěděl jsem, jestli chci být radši kosmonaut nebo profesiální klavírista. Nakonec jsem se rozhodl pro klavírního mistra, protože už teď hraju na piano, ale moc toho zatím neumím, jsou mi totiž jenom 4. Ale už umím zahrát Ovčáci čtveráci oběma rukama! A maminka říká, že když budu dál takhle pěkně cvičit, vyroste ze mě moc šikovný pán a že budu moct na piano učit takové děti jako jsem teď já, protože mám talent. Ale to já nechci. Já chci hrát tak dobře, že si mě budou zvát do různých zemí a platit za to, aby si mohli poslechnout, jak hraju. Ale to budu muset ještě hodně cvičit a to mě nebaví. Mě baví hrát na koncertech a na hodině, ale to už míň. Teď na piano hraju stupnici a ta mi docela jde. Tak jí hraju několikrát po sobě, ale už mě to přestává bavit, tak si jdu hrát svojí vlastní skladbu. Mamce se nelíbí. Říká, že jenom buším do klaviatury. Já nevím, co je to klaviatura, tak si hraju dál. Ale je divný, že moje skladby zní pokaždé jinak, to jsem jich už asi složil víc, nejmíň 5 (řekl bych, že víc, ale umím počítat jenom do 5). To znamená, že jsem vlastně skladatel. Skládání mě baví, to mi jde stejně jako stupnice, možná o trošku víc. Ale skladbičky mi nejdou a ani mě nebaví a prosto je prý musím hrát, aby mi šli dobře, a to mě potom začnou bavit. Tak to říká paní učitelka, která mě učí na piano, ale já jí moc nevěřím, protože tuhle skladbičku hraju už dlouho, ale stejně mi nejde a nebaví mě.

A jéje, maminka mě volá, abych šel cvičit na piano tu skladbičku a asi i stupnici a písničku. Ach jo, že bych byl přece jenom radši kosmonautem?

O mé první beta-čtenářce

8. ledna 2014 v 17:22 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Když chcete, aby někdo zhodnotil vaše dílo, většinou si vyberete nějakou osobu v okolí nebo naopak anonyma na internetu. Já osobně jsem zvolila moji mladší sestřenici. Když jednoho krásného dne přijela, položila jsem před ni notebook a poprosila ji, aby přečetla a ohodnotila. Souhlasila. Tohoto dne vznikl opravdu zajímavý rozhovor.

(Na několik minut jsem odešla.)
Já: Kde už jseš?
A (sestřenice): U prologu.
(Vzhledem k tomu, že jsem byla pryč docela dlouho, jsem byla docela překvapená.)
(Vytáhnu sešit.)
Já: Tak jak se ti to zatím líbilo?
A: Asi bych vypustila tu kaluž krve.
(Přemýšlím, jak jinak by se dala popsat situace v prologu - Theofano skřípnutá pod trámem. Nic mě nenapadá.)
A: Musím to číst všechno?
Já: Ne-e, nemusíš, vůbec ne...
(V té době existovalo asi 15 normostran textu.)
(Po chvíli.)
Já: Kde teď jsi? (Čekám odpověď "u páté kapitoly".)
A: U druhé kapitoly.
Já: Co se ti tam nelíbilo? Moc dlouhé popisy?
A: Jo, a taky ten kluk...
Já: Wans?
A: Přesně ten. To mechanické víčko...
Já: Dobře, nechám mu jednu nohu. (Ve skutečnosti nic takového nehodlám udělat.) A co se ti na tom líbilo?
A: Musím to najít úplně přesně?
Já: (Nekompromisně.) Musíš.
A: (Velice dlouho hledá.) "Kirr by rád věděl, který idiot ho spoutal."
Já: To tam nechám.
A: (Tváří se, že dál už fakt nechce číst.)
Já: Super, skvěle, moc díky! (Není za co.)
A: Není zač.
Já: Ještě jedna věc. Pro jakou věkovou kategorii bys to doporučila?
A: Tak osm plus.
(Směji se nad tím, že nejprve zkritizuje "kaluž krve" a poté by to dala číst dětem mladším než ona.)

Jaké máte vy zkušenosti s vašimi zkušebními čtenáři?
N.

OSD - 6. a 7. díl

7. ledna 2014 v 20:34 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Kapitola 6
Theofano nepropadala panice. Za zády měla úložný prostor, kam se vešlo několik litrů vody a jídlo na několik dní. Samozřejmě i několik litrů benzinu. Kromě toho tam byla malá lékárnička, malý nožík a jednu plynovou masku. Lékárničku naposledy použila na ošetření toho chlapce, zatímco plynovou masku prakticky nevyndávala, protože v Jeskyni znovuzrození neustále cirkuloval čerstvý vzduch. Samozřejmě to nebylo celé tajemství jejích pásů.
Nyní se vydala hledat zdroj sladké pitné vody. Po několika minutách pomalé jízdy spatřila řeku. Pokud hádala správně, byl to Muraj, řeka, která protékala ostrovem Koňská hlava. Uvažovala, že by se mohli vydat do Zimního města, které leželo o něco severněji. Kdyby měli loď, mohli plout na západ, do Litopolis. Nakonec, vydat se ještě více na východ, do vesnice Madera, také nebylo od věci. Další, úplně šílená možnost, byla výprava na neobydlený jih, k pramenu Muraje. Cesta tam by neměla žádný smysl. V těch končinách bydlela nanejvýš Třináctka, třináct nejvyšších čarodějů, kteří se oddělili od normálního světa a nalézali radost v osamění, odříznutí ode všeho, závislí sami na sobě. Jih tedy nepřipadal v úvahu.
Kirr se mezitím doplížil až k zahloubané Theofano. Tiše jí položil ruku na rameno. Nečekal, že dívka trhne jednou z pák, což odstartovalo několik ochranných mechanizmů. Okolo jejího trupu se rozprostřel kovový vějíř, který vzdáleně připomínal vějíř pavích per. Ze skrytého zásobníku se vymrštila lepkavá síť, zasáhla Kirra a povalila ho na zem. Teprve teď se Theo opatrně otočila. Když spatřila chlapce, hned zatáhla zpátky - vějíř se zasunul zpět, a popojela k němu, aby ho vyprostila z umělé pavučiny.
"Promiň, moc se ti omlouvám, nevěděla jsem, že jsi to ty." zašeptala dívka.
Upírala své tyrkysové oči na Kirra, který se, tohohle rána už podruhé, namáhavě zvedal ze země. Natáhla k němu ruku, aby mu pomohla vstát. Chlapec se ruky zdráhavě chytil, ale zůstal v podřepu a přisunul se blíž k Theofano.
"V pohodě, hlavně že žiju!" usmál se Kirr. "Myslím, že bychom se měli představit. Já se jmenuju Kirr. A ty?"
"Já… jsem Theofano. Jak ses sem vlastně dostal? Já portálem, ale Zero ho zavřel dřív, než jsem se k němu dostala. Zero je… to je jedno, vysvětlím potom."
Chlapec chvíli váhal s odpovědí. Nakonec se rozhodl, že jí poví vše popravdě. "Asi taky nějakým portálem, byl to takový ohnivý kruh, zatím se mi podařilo utéct z ostrova bez cesty pryč a potom omylem zabít jednoho mága. To je celý můj příběh, víc si nepamatuju." Theo uznale hvízdla. V Jeskyni znovuzrození se naučila pískat i na prsty, čímž přiváděla k šílenství veškerá zvířata tam žijící.
"Já… já tě už odněkud znám, jakoby z nějakého snu. Neviděli jsme se někdy?" vykoktal Kirr.
Mluvit s Kirrem, mi připadá takové divné. Je o něco starší a tak vůbec… Po krátkém přemýšlení znovu promluvila.
"Ne, opravdu tě vidím poprvé v životě. Míváš hodně často prorocké sny?" zeptala se.
"Vlastně ani nevím, že by se mi někdy něco zdálo. Takže ne, nemívám jasnovidné sny." odpověděl. "Máš představu, co budeme dělat teď a kam půjdeme? Rozhodně ne do Paláce dobra, ti šílenci tam se mnou mají nevyrovnané účty."
"Mohli bychom se vydat na severovýchod, do Madery nebo na západ, za moře, ale to bychom museli mít loď."
Theofano mu ve zkratce uvedla všechny možnosti, nad kterými přemýšlela. Oba se dohodli na tom, že půjdou do vesnice Madera, případně se odtamtud přeplaví na jeden ze sousedních ostrovů.

Kapitola 7
Na pochod se vydali mlčky. Při cestě jim nad hlavami šumělo listí, jemný vánek chvílemi zesiloval v silnější vítr. Z korun stromů se pomalu snášely listy různých odstínů a padaly na lesní cestu před oběma poutníky i za nimi. Kirr na listy nevšímavě šlapal, Theofano je pod svými pásy drtila na malé kousky. Okolo cesty se pomalu převalovala živá mlha a kroutila se do prstenců díky jemnému dutí větru. Stromy vytvářely téměř kouzelný dojem barevného tunelu, vedoucího napříč dimenzemi, kde krása nikdy neumírá a je věčná. A listy dál padaly na suchou zem.
Po několika dalších metrech se oba zastavili. Před nimi vyrostl zelený stonek. Nejdříve tenký jako stéblo trávy, po chvíli tlustý okolo metru. Každou vteřinou se vytahoval do výšky a země okolo něj se drolila a praskala. Stále se kroutící masivní sloup v barvě trávy se začal rozdělovat na několik dalších. Tenčí chapadla se natáhla po strachem ztuhlých dětech, pevně je omotala a oba zvedla do výšky. V tu chvíli začali procitat a mrskat sebou. Kirr se pokoušel chapadla uškrtit, Theofano se marně natahovala po noži. Netečné úponky zatím vytvořily podivné listy, ze kterých se postupně zformovalo pouzdro. Do něj stvoření opatrně vložilo obě vzpouzející těla, těsně před uzavřením ještě fouklo dovnitř oblak malých semínek. Kašlající Kirr se snažil zakrýt si ústa kouskem košile, zatímco Theofano okamžitě vytáhla svojí plynovou masku a nasadila si ji na obličej. Přesto se jí do nosu pár semínek dostalo.
Ale to už je jedno mávnutí chapadla poslalo vzduchem směrem k neznámému cíli.
Po chvíli letu pouzdro s ohromným cáknutím dopadlo do moře, několik metrů od rybářské bárky jednoho z obyvatele Certezy. Malá lodička se vymrštila do vzduchu a opět přistála na rozhoupané mořské hladině. Vyděšený rybář se vyškrábal na svou loďku a pozoroval hladinu. Listový kokon se nyní pohupoval na vodě a pomalu se otevíral. Theofano se zoufale snažila připádlovat k jedinému plavidlu, bárce, na které se krčil muž z Velkého ostrova. Kirr mezitím vyskočil ven a pomáhal jí táhnout rozevřené pouzdro k loďce.
"Hej, prosím vás, pojďte nám pomoct!" zakřičel chlapec na zatím netečného rybáře. Ten pomalu přivesloval ke kokonu, ne nepodobnému rozkvetlému květu a váhavě pomohl dívce do lodičky. Theofano se pomalu sesunula na dno. Byli zachráněni.
Muž se zatím na nic nevyptával a prudkými záběry paží vesloval směrem ke břehu. Theofano si sundala plynovou masku a z vlasů vytřepávala pyl, zatímco Kirr neustále pokašlával. Kokon se po několika minutách úplně potopil pod modrou hladinu. Na vodě plavalo jenom několik zrnek žlutavého prášku.

Majdalf je celá neprpělivá, čeká na další kapitoly. :D N.

OSD - 4. a 5. díl

5. ledna 2014 v 19:20 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Kapitola 4
Když zazněla siréna, nenastal moc velký zmatek. Poprvé se rozezněla před několika lety, když se jedna loď odvážila moc blízko k hornímu ostrůvku. Od té doby už nikdy. Všichni věděli, co mají dělat. Zero otevře portál do lesíka u Paláce dobra, děti v lese počkají do té doby, než se všechno uklidní. Stejně jako tenkrát čekali. Kyklop z opatrnosti kruh zase uzavřel, aby jím někdo nepovolaný neprošel přímo do Jeskyně znovuzrození.
Theofano se oddělila od ostatních a vydala prozkoumat okolí. Větvičky jí odletovaly od pásů s tichým křupáním. Terén se postupně zvedal do mírného kopce. Po asi půl kilometru zastavila. Počkala, až lehký vítr rozfouká zplodiny jejího motoru a zhluboka se nadechla. Lesní vzduch voněl po borovicové pryskyřici a tlejícím listí. Ze všech stran se ozývali pěvci. K ostatním ptákům se přidala i modruška se svým tít-tít-tít. Jakoby tady vládl věčný klid a mír, který nic nemohlo narušit.
Z křoví se ozvalo zaječení.
"Ááá! Pomóc, zrůda!"
Zdrojem hluku byl asi patnáctiletý chlapec, který na Theofano třeštil své hnědozelené oči. Asi se ještě nikdy nesetkal s mechanickým dítětem. Pomalu couval, po několika metrech se otočil a začal utíkat opačným směrem, než stála dívka. Theo se ušklíbla, prudce trhla pákou a vyrazila za ním. Opravdu nepotřebovala, aby někoho přivolal a tím všechny prozradil. Manévrovala mezi stromy a každou vteřinou chlapce doháněla. Ten sotva popadal dech, ale strach mu dodával sílu.
Spadl na zem, hlavou se praštil o kámen a tento týden už podruhé upadl do milosrdného bezvědomí. Dívka po něm natáhla ruku, přitáhla tělo blíže a podrobněji si chlapce prohlédla. Vypadal docela pěkně. Ne, pozoruhodně pěkně. Pádem si roztrhnul kus kůže na čele, z rány pomalu vytékala krev a barvila okolní zem rudě. Měl o trochu kratší vlasy než ona, na sobě otrhané oblečení, které lehce páchlo mořem. Okolo jedné nohy měl krátký, pozoruhodně lehký řetěz. Za páskem byl zastrčený krátký mečík. Chlapec vypadal hodně pohuble, jako by několik dní pořádně nejedl. Theofano přemýšlela, co s tím klukem dál dělat, jak se o něj postarat. Nakonec ho opatrně naložila na svojí dolní část těla, jednou rukou řídila, druhou ho přidržovala, aby nespadl. Pomalu se rozjela zpátky k ostatním.
Když dojela přesně na výchozí místo, s úlekem zjistila, že jsou všichni pryč. Třeba si všimnou, že chybím, a vydají se mě hledat! pomyslela si. Když se do večera nikdo neobjevil, uvědomila si hroznou skutečnost.
Je bez jídla a pití, na neznámém místě a k tomu má na krku kluka, který je možná v kómatu. Opravdu skvělé vyhlídky.
O něco dále se ponuře zasmála zahalená žena.
Všechno mi vychází tak, jek má. Bude to trvat asi měsíc, ale čekání se vyplatí. Nic pak nebude stát v cestě Velké obnově světa! A já budu ta, která všechno začne, která rozpoutá peklo!
Teď mám Theofano přesně tam, kde jsem chtěla. Ostatní si na ni nikdy nevzpomenou a zůstane sama. Až dovrší třinácti let, použiju její krev na Rituál brány - draci proniknou do našeho světa a nastane nepředstavitelný chaos. Není mi jí líto, je to jen malá loutka ve velké hře. Kosmický řád se zhroutí a opět vstane, jako fénix z popela, tak věčný a přitom křehký. Vzplane ohromné světlo a vesmír vybouchne. Poté se všechno zase uspořádá, ale jinak, v novou zemi. Tu si podmaním!

Kapitola 5
Kirr se krčil v křoví a modlil se, aby se nevydali ho hledat zrovna sem. Poslední co potřeboval, byla armáda mágů, žíznících po pomstě. Toho muže, Erina, vlastně ani nezabil, jenom se od něj zázrakem odrazila čarodějova vlastní zbraň. Sotva mu to budou věřit. Podle toho, co slyšel, měl být hodně nebezpečný.
Z přemýšlení ho vytrhlo supění motoru a slabé praskání jehličí na lesní půdě. Ještě více se schoulil za keř. Když se odvážil vykouknout, nedokázal potlačit výkřik. Několik kroků od něj stála podivná kreatura, horní část byla jako malá dívka, dolní se skládala ze dvou pásů a podivné nízké bedny, ze které se ozývalo pravidelné tepání. To ale nebylo na holce to nejdivnější. Opravdu strašidelné byly její tyrkysové oči.
"Ááá! Pomóc, zrůda!" vyjekl. Dívka otočila hlavu jeho směrem. Kirr udělal pár kroků dozadu, pak se otočil a vyběhl opačným směrem. Za sebou slyšel hlasité dunění, hluk stále zesiloval. Doháněla ho. Nemyslel na to, že se musí schovávat.
"Nesmí mě dohonit, nesmí mě dohonit." opakoval si pořád dokola. Najednou zakopl o kořen a padal. Kirr narazil hlavou o kámen a odebral se do říše snů.
Vidím tunel. Světlo na konci tunelu. Něco mě ale táhne druhým směrem, ke tmě. Mlha, mlha je všude okolo. Občas cítím pach krve. Trvá hrozně dlouho, než se mlžný opar začne trhat. Koukám se na celé souostroví z ptačí perspektivy. Snáším se níž a níž, až k Ocasu škorpiona. Na skále sedí malá postavička s okovy kolem nohy. Vylekám se. Poznávám sám sebe, jak jsem uvězněný na ostrůvku. Skrze stěnu vcházejí dvě postavy. Přichází den. Přichází noc. Den. Noc. Den. Noc. Takhle to chvíli pokračuje. Pokouším se zavřít oči, abych další vzpomínky neviděl, ale nemůžu, nejde to. Postavička proskakuje jiskřivým kruhem, rázem se ocitá v Paláci dobra. Souboj. Erinova smrt. Vyskakuje oknem a utíká. Pryč, hlavně pryč od toho zla! Krčí se v křoví. Vidí zrůdu, ječí, zdrhá pryč. Padá na kámen. Cítím, že jsem se vrátil na stejné místo, kde jsem se objevil prve. Teď zamířím ke světlu. Tady je mlhy podstatně méně. Nesouvislé obrazy se střídají. Já, jak bojuji s několika mágy. Plavu pod vodou, dochází mi vzduch, skoro se topím. Obrovský hrower mě zvedá nad hladinu. Další obraz. Držím v ruce malou flétnu, chystám se na ni hrát. Skála se drolí, drobné kamínky mi padají na hlavu. Záblesk. Theofano. Najednou vím, že dívka se jmenuje Theofano, i když ji prakticky neznám. Několik nesouvislých vizí. Skok do kráteru. Rakev, uhlově černá rakev. Tma, světlo. Světlo?
Kirr se s trhnutím probudil. Věděl, že se mu zjevilo něco moc důležitého, ale zapomněl to. Něco o vodě, ve snu byla i The-… Ta obluda, ta dívka měla nějaké jméno, které dříve věděl. Jakoby mu něco vygumovalo část mozku. Otupěle se rozhlédl. Ležel na mechu, okolo hlavy omotaný kus látky, kterým prosakovala krev. Široko daleko neviděl jediného člověka. V dálce, za stromy, se třepetal prapor Paláce dobra. Otřásl se. Tam se vrátit nechtěl. Vlastně ani nevěděl, kolik dní uplynulo od jeho útěku, třeba byl mimo několik dní.
Ani moc dlouho nepřemýšlel, kdo ho ošetřil a dal mu obvaz na ránu. Ona. Ani jí nepoděkoval, dokonce před ní ve strachu utíkal. Neměl z toho dobrý pocit. Pokusil se zvednout ze země. Opatrně vstal a vydal se dívku hledat.

Poznámka: Kurzívou jsou psané myšlenky hrdinů nebo poznámky (pouze tyto poznámky na konci článku). Pomalu vyťukávám 12. kapitolu. :) N.

Sen?

4. ledna 2014 v 18:55 | Majdalf |  Povídky (M)
Kráčela jsem tmavou ulicí. Tma přede mnou, tma za mnou. Nic víc. Začala jsem se třást. Zimou, ne strachem. Už jen kousek a jsem doma. Zaslechla jsem divný zvuk. Někdo šel za mnou. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Šla jsem dál. Už jsem viděla náš dům. Znovu ten divný zvuk. Už jsem se třásla i strachem. Těch posledních pár metrů k brance jsem běžela. Naneštěstí pro mně, podpatky nejsou zrovna vhodné pro podávání sportovních výkonů. Spadla jsem. Strašně to bolelo. Podpatek byl zlomený. No super, boty za dva tisíce jsou zničený. To bude mít táta zase radost.Pořád to strašně bolelo. Kotník mi začal otýkat. Už byl skoro stejně veliký jako moje koleno. Začala jsem brečet. Přišla ke mně paní. To ona asi šla za mnou. Byla mi povědomá. Zula mi i druhou botu. Z kabelky vytáhla malou lékárničku, z té vyndala mastičku a obvaz. Mastičkou mi bolavé místo namazala a obvazem zavázala. Chtěla jsem jí poděkovat, ale nemohla jsem nic říct, jako bych ztratila řeč. Pak jsem omdlela.
Otevřela jsem oči. Ležela jsem doma ve své posteli. Měla jsem strašnou žízeň. Posadila jsem se. Vyndala jsem z postele levou nohu, pak pravou. Na kotníku jsem měla velikou bouli. Sundala jsem si ponožku a uviděla jsem obvaz. Takže se mi to nezdálo. A já už doufala...
Postavila jsem se, abych si došla pro skleničku s vodou. Zase jsem si lehla. Moc to bolelo. Vykřikla jsem. Do pokoje přiběhla mamka. Donesla mi vodu a mast, kterou namazala tu strašlivou bouli.
"Mami, co se mi stalo?" zeptala jsem se i když jsem si moc dobře pamatovala nehodu s podpatkem. "Ty si to nepamatuješ?" divila se maminka "tvůj včerejší závod nedopadl zrovna nejlíp."
" Závod? Jaký závod?" ptala jsem se nechápavě. "Tvůj včerejší běžecký závod. Byla jsi první, všichni kluci byli pozadu. Ale zakopla jsi a zula se ti bota. Přiběhla k tobě paní učitelka s lékárničkou, namazala ti nohu mastičkou a pak ti jí obvázala. Pomohla ti vstát, ale ty jsi zase hned spadla a omdlela jsi. Tatínek tě odnesl do auta a odvezl domů. Doma jsem ti dala nový obvaz a šla jsem uvařit polévku." vychrlila ze sebe rychle mamka.
"Závod? Učitelka? A co podpatek? A temná ulice a záhadná paní?" divila jsem se. "Jaká temná ulice a jaká paní" ptala se maminka "asi se ti něco zdálo. Ale už jsi v pořádku. Dáš si polévku? Tvoje oblíbená-kuřecí vývar s nudličkami." "Tak mi trochu nalij." usmála jsem se na ní a čekala.
Když jsem jídlo snědla, maminka mi řekla, ať se ještě prospím, že mi to udělá dobře. Ale mně se spát nechtělo. Pořád jsem myslela na můj sen. A když jsem nad tím tak přemýšlela, určitá podoba záhadné paní a paní učitelky byla. Asi proto mi byla záhadná paní povědomá.

OSD - 2. a 3. díl

4. ledna 2014 v 15:25 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Kapitola 2
Theofano by byla vysoké postavy, kdyby se jako malá nepřipletla hodně blízko ohni z Hořících plání. Ten se do jejich domu dostal portálem. Takové portály se náhodně otevíraly po celém souostroví. Theo zůstala uvězněná v domě pod spadlým trámem. Kdyby ji Zero nezachránil včas, zemřela by už ve svých dvou letech. Ale i tak přišla o obě nohy, trup měla v krunýři z měkkého, ale nehořlavého materiálu. Byla přidělaná ve stroji, který vypadal spíše jako malý tank. Stroj měl dva pásy a několik pák na ovládání pohybu. Za těch deset let se Theofano naučila mistrně ovládat své "nohy", každý večer doplňovala benzin.
Její krátké černé vlasy, ostříhané na mikádo, kontrastovaly s nepřirozeně tyrkysovýma očima. Jakoby už tak nevypadala dost podivně. Nové děti se na její barvu očí často zvědavě dívaly. Těm starším to bylo jedno. Theo měla dokonce podezření, že jí Zero upravil barvu duhovek při operaci. Nikdy neměla příležitost se ho na to zeptat. Vlastně ji to ani moc moc nezajímalo, byla taková, jaká byla. Tak co řešit? říkala si.
"Hej, Theo, čekej na mě!" Podmořskými chodbami běžel asi desetiletý chlapec. Marně se pokoušel dohonit svoji kamarádku Theofano. Ta na svých pásech ujížděla skalním tunelem k výdejně jídla. Do jídelny se vešla asi stovka dětí. Výběr nebyl velký. Vařilo se hlavně z toho, co se dalo získat z okolního moře. Ryby a řasy byly každý den.
"Theo, tak zastav, přece!" křičel kluk. Dívka se ohlédla, ušklíbla se a jedním trhnutím páky zařadila větší rychlost. Ještě ho trošku proženu! pomyslila si.
"Tak běž, Wansi, přidej!" popichovala ho. Nakonec zpomalila a počkala, až ji chlapec dohoní. Bylo to částečně tím, že už nechtěla Wanse dál trápit, částečně tím, že už se blížili k jídelně.
Wansovi bylo okolo deseti let, ani on sám neznal svůj věk. Vypadal mnohem kovověji a možná i strašidelněji, než ostatní děti. Při jedné ošklivé nehodě přišel o část obličeje, pravou ruku a o nohy. Místo ruky měl plnohodnotnou náhradu z nerezavějícího kovu, nohy se mu pod koleny zužovaly v pružině. I on uměl běhat nadprůměrnou rychlostí, ale na Theofano nestačil. Také neměl pravé oko, zatímco levé si za ty roky zvyklo na mechanické víčko. Dolní čelist mu Zero vyrobil z pevného dřeva, do kterého vsadil ostré ocelové zuby, zřejmě inspirované chrupem žraloka. Wans byl v podzemních jeskyních už asi pět let.
Konečně dívku doběhl. Kráčel a jela bok po boku. V jídelně si došli pro snídani - chléb, koupený asi ve vesnici Madera, k tomu kousek hrowera. Hrower byla velká ryba, která žila výlučně v Horkém moři, kousek od Hořících plání. V teplé vodě dorůstala ohromných rozměrů. Právě těmito rybami byly celé ostrovy proslavené. Wans posadil na kraj lavice, Theofano zaparkovala vedle něj. Přes nohu mu s tichým cvakáním přeběhla ještěrka a utekla do rozvětveného systému chodeb. Ťap, ťap, ťap, cink. Ťap, ťap, ťap, cink. Mlčky jedli.
Snad jediný problém Theofaniných pásů byla velká spotřeba benzinu. Vždycky po snídani nádrž doplňovala. Proto hned po snídani zamířila do strojovny. Už tam postávalo několik chlapců a dívek, buď doplňujících palivo, nebo promazávajících své strojové části těla. Uprostřed místnosti stál velký stůl. Na něm Zero prováděl "zmechanizování" dětí, které by jinak nebyly schopny normálního pohybu.
Zero byl první obyvatel podmořských chodeb. On jeskynní systém pojmenoval Jeskyně znovuzrození. Mohutný kyklop, čaroděj, který zachraňoval polomrtvé děti, které by jinak nepřežily, nalezl vchod do tunelů vlastně náhodou. Žádnému člověku se nechtělo prozkoumávat dva ostrovy, Malý a Velký dráp, což byl jediný signál, že se pod vodou cosi skrývá. Ve větším z ostrůvků se nacházel vchod, který zdálky vypadal jako pevná skála. Dostávat se do jeskynního systému běžnou cestou by bylo moc zdlouhavé. Proto Zero vždy, když nesl nové dítě, vytvořil portál. Tím se dostal přímo do své laboratoře. Kromě toho se mu podařilo vytvořit ochranné pole okolo obou ostrůvků, takže se tam nemohly otevírat náhodné dimenzní portály.
Kyklop byl vysoký okolo dvou metrů. Jeho neoblíbenější částí těla byly oči. Možná proto, že sám měl jenom jedno. Dokázal stvořit prakticky jakoukoli mechanickou hračku nebo umělou končetinu, propojenou s lidským mozkem. A nejenom s lidským. V tunelech občas pobíhala podivná zvířátka. Zerův nejoblíbenější tvor byla malá zelená ještěrka. Uměla se hbitě pohybovat i s kovovou nožkou. Legračně znělo, když hbitě pobíhala po skále. Ťap, ťap, ťap, cink. Ťap, ťap, ťap, cink.
Rozezněla se siréna.

Kapitola 3
Dny mu připadaly nesnesitelně dlouhé. Kirrovi začínala skála lézt na nervy, pobýval na ní už šestý den. Každé ráno našel novou vodu a misku jídla, které ho ovšem nemohlo nasytit. Na přežití ta trocha stačila. Dávno už zanechal pokusů rozbít řetěz nebo vytrhnout ho ze zdi. Stále držel pevně, jakoby tam byl odjakživa.
Jednu noc nemohl usnout. Ležel na skále a přemýšlel o možnostech úniku. Někdy okolo jedné hodiny ranní začala stěna lehce žhnout. Objevil se ohnivý kruh, který měl asi dva metry. Z něj vystoupily dvě mužské postavy, byli to Erin a Tornade. Stejně jako před týdnem se chovali obezřetně. Kirr přemýšlel, jestli portál rozlomí kouzlo řetězu, když kruhem proskočí. Pořád se tvářil, jakože tvrdě spí.
Tornade, který nesl jídlo a pití, ho opatrně překročil. Rozhodně nestál o to, aby hocha vzbudil. Položil džbán i misku na zem. Právě když se chystal překročit Kirra podruhé, chlapec vyskočil a podrazil mu nohy.
"Erine, pomoc!" volal Tornade, když se sbíral ze země.
Erin, postávající u jiskřícího portálu, vyrazil kamarádovi na pomoc. Na to Kirr čekal. Neskutečnou rychlostí proběhnul plamenným kruhem a přistál na koberci. Řetěz skutečně prasknul, takže mu na noze zůstal asi tucet článků. Povedlo se to. Byl volný!
Z druhé strany se ozval křik. "Honem, běž, ten kluk nesmí utéct!" řval Erin. Kirr se rozběhl chodbou. Nevěděl, kam utíká, hlavně pryč od těch dvou. Za sebou slyšel dusání dvou párů nohou. Před sebou viděl dvě chodby. Bez rozmýšlení zabočil doleva. Po dalším ohybu chodby zjistil, že je ve slepé uličce. Rozhlížel se, jestli neuvidí třeba židli, kterou by mohl použít jako zbraň. Obrátil se zády ke zdi a čekal na své pronásledovatele. Zpátky na skálu ho jen tak snadno nedostanou.
Dvojí kroky mezitím zpomalily. Jeden z mužů, Erin, opatrně vykoukl zpoza rohu.
"Je tam, hezky si naběhl do pasti! Běž pro pomoc, já se ho pokusím zadržet co nejdéle." prohlásil Erin.
Tornade nemeškal a odsprintoval pryč. Kirr nechápal, proč se ho oba tak bojí. Bohužel si nepamatoval nic ze své minulosti, natož, že by si znepřátelil mága. Ale podle všeho byl, alespoň pro někoho, hodně důležitý.
Erin k němu váhavě popošel o několik kroků, ve tváři vepsaný bojácný výraz. Mezi prsty se mu objevila malá plamenná koule, která se neustále zvětšovala. Čaroděj ji holýma rukama tvaroval. Nakonec ji vrhnul po chlapci. Kirr nevěřícně sledoval, jak se na něj řítí ohnivá střela. Stál jako sloup. Neuhnul ani o kousek a připravoval se na bolest. Ta nepřišla. Koule se několik palců před jeho hrudí zastavila o neviditelnou překážku, vzápětí se odrazila zpátky k mágovi. Síla ho odmrštila na protější stěnu. Na Erinově hrudi se objevil hořící květ a začal se šířit po celém těle. Kirr nevěřícně koukal na čarodějovo tělo. On, obyčejný kluk, nepřímo zabil kouzelníka! Nedokázal si představit, co by oheň udělal s ním. Když se vzpamatoval, přiskočil k Erinovi, vzal mu krátký mečík a vydal se pryč.
Podařilo se mu vylézt jedním z přízemních oken a běžel do blízkého lesa, jakoby cestu znal nazpaměť. Uvědomil si, že teď ho budou stíhat za zabití mága. Nevěděl, kam se vydá dál nebo co bude dělat. Pokládal za hlavní, že je živý a na svobodě.

Doufám, že se vámdalší dvě kapitolky líbily. Už jich mám napsáno asi 10. N.

OSD - Prolog, 1. díl

3. ledna 2014 v 19:00 | Norrora |  Ostrovy sta divů (N)
Prolog
Celý dům hořel jasným plamenem. Okolo pobíhali lidé a pokoušeli se požár uhasit. Obyčejná voda ale moc nesvedla. Naopak, plameny se rozhořely ještě víc. To znamenalo jediné - šílený oheň z Hořících plání. Oheň, který prošel dimenzním portálem odtamtud, mohlo zhasit pouze kouzlo nějakého mocného mága. A těch bylo v téhle vesnici zoufale málo.
Uprostřed jedné místnosti v plápolající chalupě se zablesklo. Objevil se portál, kterým prošla hřmotná postava. Její oko bloudilo po místnosti, až našlo ležící holčičku v rohu místnosti. Vypadala asi na dva roky. Byla v bezvědomí. Ležela v kaluži krve, přiskřípnutá pod zlomeným střešním trámem, nohy měla rozdrcené.
Obr dívenku opatrně zvedl, aby jí nezpůsobil žádná větší poranění. Opět vstoupil do blýskavého kruhu, který se za ním hned uzavřel. Přistál ve tmě. Na nic nečekal, rozběhl se chodbou ke světlu. Poté, co dítě položil na operační stůl, vyndal ze skříňky několik nebezpečně vyhlížejících, blýskavých nástrojů. Doufal, že holčičku zachrání, i když už mohlo být pozdě. Sotva dýchala. Byly věci, které nemohla napravit ani sebesilnější magie.

Kapitola 1
O deset let později.
Asi o kilometr jižněji v rozbouřeném moři, vlny narážejí do malého ostrůvku. Je to jenom malý výběžek Ocasu škorpiona, skrytý v mlze. Několik stop nad mořskou hladinou se nachází trhlina ve skále, vstup do několika jeskyní. Ocasu se také někdy přezdívá Ostrov na konci světa. Snad desítky let tam nevstoupila lidská noha, i zvířata se tomu místu vyhýbají. Možná jen několik kormoránů občas usedne na nehostinnou dutou skálu. Nikdo by tady nechtěl žít. Na tomhle místě se Kirr probudil. V řetězech.
První důležitá věc byla, že si skoro nic nepamatoval. Jmenuje se Kirr a je mu patnáct. Bydlel v… kde vlastně žil? Nemohl jen tak spadnou z nebe, taky by ho zajímalo, jak se dostal do okovů a zrovna na tenhle ostrůvek. A ještě tady byly ty okovy, připoutané k pravé noze, které mu sice umožňovaly pohyb po celé skále, ale znemožňovaly útěk. Kirr by rád našel toho idiota, co ho spoutal. Řetěz byl dlouhý několik metrů, přestože vypadal hodně silný, vážil jenom zlomek toho, co normální železný. Po krátké obhlídce skaliska dospěl Kirr k závěru, že bez cizí pomoci se odtud nedostane. Také si dělal starosti s jídlem - i kdyby dokázal chytit nějakou rybu, neměl oheň. Kromě toho, všechna zvířata se tomu místu vyhýbala. Kirr shledal svou situaci naprosto beznadějnou.
Kvečeru se natáhnul na zem a trhlinou pozoroval hvězdy. Kirrovi připadalo, že se mu měsíc a hvězdy vysmívají.
Druhý den podnikl pokus o rozlomení řetězu. Našel oko, které vypadalo jako jedno z tenčích, položil ho na jedno místo na skále a začal bušit kamenem. Po několika minutách ho začala bolet ruka, přičemž železo, nebo co to bylo za kov, vypadalo pořád neporušeně. Na lesklém povrchu se nenalézala jediná rýha. Chlapec unaveně položil kámen. Měl hroznou žízeň. Na chvíli usnul, zmožený horkem a nedostatkem vody. Právě v tu chvíli se na stěně jeskyně objevil jiskřivý kruh, ze kterého vystoupili dva muži. Oba vypadali dost vystrašeně.
"Usnul. Necháme mu tady vodu a jídlo a zmizíme." prohlásil první.
"Nerad bych, aby utekl. Tenhle kluk je schopný všeho. Myslíš, že je ten kouzelný řetěz dost silný, Erine?" zeptal se druhý.
Erin položil džbán s vodou a misku s jídlem. Chvíli váhal s odpovědí. "Měl by být, radši už pojď, Tornade, kdyby se teď probudil, tak nás oba zničí, okovy neokovy!" Na tom se oba shodli. Portálem prošel první Tornade, Erin, který bránu otevřel, ji po sobě opět uzavřel. Ta zmizela v oblaku jisker. Jen co byli zase na hradě, oba si hlasitě oddechli. Ale tímhle to nekončilo. Službu u tohohle ďábelského chlapce měli zase za týden.

Pokud se vám to líbilo, počkejte si na další díly. Ale ani já nevím, jak se příběh bude dále vyvíjet. N.

Zdravím

2. ledna 2014 v 19:01
Ahoj,
vítejte na tomto blogu, který je aktuálně v rekonstrukci. Za pár dní bude v plném provozu. Mrkající